Cesta na tábor a podivuhodné setkání

"Vá­že­ní, vy­rá­ží­me," ozná­mi­lo se na ná­dra­ží a děti se po­ho­dl­ně usa­di­ly do au­to­bu­sů, které je od­vez­ly rov­nou do Plzně, kde přestou­pi­ly na vlak do Ne­po­mu­ku, "no né, to je pěkné ná­dra­ží," řekl kdosi, ale nikdo se ne­sti­hl ani roz­hléd­nout a už na ně trou­bil vlak zvaný mo­to­rák, který je všech­ny po­ho­dl­ně do­pra­vil do Blat­né. "A teď chví­li pěšky, ba­tůž­ky na záda!" za­ve­lel hlas, to se ro­zu­mí, že las­ka­vě, a těch pár ki­lo­me­t­rů do tá­bo­ra uteklo jako nic, nikdo si ne­uhnal pu­chý­ře na patě ani úpal, po­ně­vadž slu­níč­ko se mi­los­ti­vě scho­va­lo za mrá­ček.

V tá­bo­ře už na děti če­ka­ly kufry a to se ví, že dost ne­tr­pě­li­vě, ale do­čka­ly se a s ra­dos­tí se na­stě­ho­va­ly s dětmi do cha­tek, pak se hned všich­ni vrhli spo­leč­ně na vy­ba­lo­vá­ní, se­zna­mo­vá­ní, po­rov­ná­vá­ní a vý­mě­nu sva­čin, ob­hlí­že­ní tá­bo­ra a spous­tu dal­ší­ho.

"Hele, co se to děje?" ozý­va­lo se mezi dětmi, všich­ni měli oči na­vrch hlavy, ne­sta­či­li zírat, po­ně­vadž kde se vzali, tu se vzali, mezi dětmi se ob­je­vi­li Mach a Še­bes­to­vá, úplně jako z kníž­ky, a s nimi pan ře­di­tel, který se hned začal roz­hlí­žet, jest­li někdo ne­zlo­bí, sa­mo­zřej­mě, že nikdo ne­zlo­bil a tak se pan ře­di­tel tvá­řil ná­ram­ně spo­ko­je­ně.

Paní uči­tel­ka s panem škol­ní­kem hlí­da­li po­řá­dek, což bylo je­di­ně dobře, pro­to­že spo­ko­je­nost pana ře­di­te­le ne­vy­dr­že­la dlou­ho: "No co to, toto?" za­mra­čil se, po­ně­vadž Ho­rá­ček a Pa­žout, dvě známé firmy, jako ob­vykle tro­pi­li ne­ple­chu, za což si po­cho­pi­tel­ně vy­slou­ži­li od paní uči­tel­ky vy­ta­há­ní za uši.

Mach a Še­bes­to­vá za všech­ny jed­nič­ky, co do­sta­li na vy­svěd­če­ní, od­jíž­dě­li právě za od­mě­nu na do­vo­le­nou a Mach po­ví­dá: "Po­slou­chej, Še­bes­to­vá, my si přece sebou me­mů­že­me vzít slu­chát­ko do le­ta­dla, co bu­de­me dělat?" a Še­bes­to­vá na to: "Machu, nebuď trdlo, přece ho tu ne­ne­chá­me." a Mach do­stal na­jed­nou nápad, až se mu za­jis­kři­lo v očích:

"Hele, co kdy­bychom to slu­chát­ko půj­či­li tady dětem?" "No to je sen­zač­ní nápad, Machu, ur­či­tě jim i splní ně­ja­ké přání, co mys­líš?" "No jasně, co by ne, když si budou přát něco ro­zum­né­ho a ještě k tomu splní ně­ja­ké ty úkoly, ur­či­tě to bude fun­go­vat." A tak se spo­ko­je­ně roz­lou­či­li, při od­cho­du se ještě mi­nu­li s paní Kadrnož­ko­vou a tak si dali pac i s Jo­na­tá­nem, který je po­cho­pi­tel­ně oba ve­li­ce přá­tel­sky ob­lí­zl jako správ­ný ka­ma­rád a za­ště­kal na pozdrav, svoje slu­chát­ko pře­da­li pro­za­tím panu ře­di­te­li, po­přá­li dětem hezký tábor a od­je­li na za­slou­že­nou do­vo­le­nou až někam na Ma­le­di­vy, což je za samé jed­nič­ky do­ce­la dost pěkná od­mě­na.

Ale to už byl večer, za­ča­lo se po­ma­lu stmí­vat a při­šel čas na první dobrou noc. Děti se spo­ko­je­ně uve­le­bi­ly ve svých po­ste­lích a možná ně­kte­rý z nich usly­šel v uších vzdá­le­né jako by zvo­ně­ní a ti­choun­ký sa­me­to­vý hlas, který z ve­li­ké dálky za­šep­tal: "Ale jistě, jak si račte přát..."

Úprava školních pozemků a pořádný kus zábavy

Ráno za­ča­lo jako ma­lo­va­né, slu­níč­ko vy­str­či­lo nos nad ryb­ník, děti zas nos troš­ku hlou­bě­ji do spa­cá­ku, ptáci zpí­va­li, od ku­chy­ně to za­vo­ně­lo čajem s citrónem a tá­bo­rem se ro­ze­zně­la hudba a ne­od­byt­ný hlas: "Bu­díčé­é­ék!"

Ne­da­lo se nic dělat, mu­se­lo se vstá­vat, po­cho­pi­tel­ně, že se lec­ko­mu ne­chtě­lo a lec­kdo po­cho­pi­tel­ně před­stí­ral, že nesly­ší, ale to už ob­chá­ze­li tříd­ní uči­te­lé chat­ky a  zkus­te je pře­svěd­čit, že spíte, když váš šimra­jí na cho­di­dle. Ale zda­le­ka ne všich­ni byli ro­ze­spa­lí, to se ro­zu­mí, že vět­ši­na dětí byla hned či­per­ná, vy­sko­či­la z po­ste­lí, vy­běh­la ven a hned si ří­ka­la: "No né, to jsou věci," a zí­ra­la na pana ře­di­te­le, který se při­chys­tal na roz­cvič­ku ve cvi­čeb­ním úboru jako ze sta­rých časů, bílé tílko, které pa­ma­to­va­lo spar­ta­ki­á­du a čer­ve­né tre­nýr­ky přes­ně podle škol­ní­ho řádu.

Po roz­cvič­ce se pan ře­di­tel ob­rá­til k dětem: "Milé děti, tábor je pěkný, to jistě uzná­te, ale mohl by být ještě pěk­něj­ší." To děti uzna­ly, to se ro­zu­mí a tak se všich­ni pus­ti­li do vý­zdo­by, úkli­du a vy­lep­šo­vá­ní a nad­še­ní jim vy­dr­že­lo až do od­po­led­ne, kdy pan ře­di­tel ozná­mil: "To už asi stačí, už je to tu krás­né, pojď­me si teď troš­ku za­řá­dit." a děti na pana ře­di­te­le dnes zí­ra­ly už po­dru­hé, pro­to­že aby pan ře­di­tel říkal dětem, aby si za­řá­di­ly, to je věc oprav­du ne­ví­da­ná.

"Než ale za­čne­me, milé děti," pře­ru­šil pan ře­di­tel vše­o­bec­ný údiv, "mu­sí­me se roz­dě­lit do od­dí­lů, jsme přece na tá­bo­ře a ne ve škole, že ano, a ta­ko­vý tábor se roz­dě­lu­je na od­dí­ly a ne na třídy, to dá přece rozum." Děti ký­va­ly hla­va­mi a ří­ka­ly si: "To má pan ře­di­tel prav­du, to dá rozum, pojď­me se roz­dě­lit do od­dí­lů."

A tak se z růz­ných tříd lo­so­va­lo podle věku, aby bylo všech­no spra­ved­li­vé a z tříd­ních uči­te­lů se na­jed­nou stali od­dí­lo­ví ve­dou­cí a všich­ni si ří­ka­li: "To měl pan ře­di­tel vý­bor­ný nápad, to se nám teď bude hezky hrát."

Ale pak už se řá­di­lo v rytmu hudby a při­dal se i celý uči­tel­ský sbor a řá­di­lo se až do ve­če­ra, dokud slun­ce zase ne­za­str­či­lo nos za ryb­ník a nešlo spát, stej­ně jako děti. A každý si v postýl­ce li­bo­val, jaký to byl pěkný den, "a to by bylo prima, kdyby i ten zí­t­řej­ší byl stej­ně skvě­lý jako ten dneš­ni," říkal si a usí­nal s úsmě­vem. "Ale jistě, jak si račte přát..." ozva­lo se do ticha sa­me­to­vým hla­sem.

Den plný aktivit a taky trochu deště

A je tu zase ráno, slu­níč­ko klepe na dveře cha­ti­ček a opro­ti vče­rejš­ku děti ne­mu­sí budit do­spě­lí, po­ně­vadž slu­níč­ko je přece na bu­ze­ní mno­hem lepší, to dá přece rozum a tak se děti hrnou ven a rov­nou na roz­cvič­ku. "Ale no né, to je tedy zase pře­kva­pe­ní," ří­ka­jí si všich­ni, pro­to­že roz­cvič­ku vede Pa­žout a to jsou všich­ni sa­mo­se­bou zvě­da­ví, jakou roš­ťár­nu si při­pra­vil, pro­to­že Pa­žout je známá firma, jak říká s ob­li­bou pan ře­di­tel. Roz­cvič­ka je ale hlav­ně legrač­ní a to je dobře, pro­to­že kdo by se rád ne­za­smál a ještě takhle po ránu.

"Ale ne, Jo­na­tá­ne, Jo­na­tá­ne, co já si počnu?!" la­men­to­va­la paní Kadrnož­ko­vá a lo­mi­la ruka­ma a děti se ptaly: "Co se stalo, paní Kadrnož­ko­vá?" a "Ne­sta­lo se něco Jo­na­tá­no­vi?" a po­cho­pi­tel­ně měly o Jo­na­tá­na strach a paní Kadrnož­ko­vá je uklidňovala, že se nic ne­sta­lo, jen zkrát­ka zase utekl, pro­to­že někde chy­til ble­chy a ne­chce jít s paní Kadrnož­ko­vou do psího salónu, aby ho tam těch blech zba­vi­li.

Děti se hned na­bíd­ly, že paní Kadrnož­ko­vé Jo­na­tá­na rádi na­jdou a při­ve­dou, to se ro­zu­mí, pro­to­že je to ka­ma­rád a ble­chy nemá nikdo rád. Pus­ti­ly se do vý­ro­by buřtů, které Jo­na­tán tak rád, aby ho na ně na­lá­ka­ly. "Milé děti, to jste hodné, že chce­te po­má­hat," po­chvá­lil děti pan ře­di­tel,"ale teď je čas na po­vin­ně dob­ro­vol­né před­mě­ty." což jsou dra­ma­tic­ká vý­cho­va, vo­dác­ký kurz, ma­te­ma­tic­ká úni­ko­vá hra, bran­ná vý­cho­va, ze­mě­pis a pra­cov­ní čin­nos­ti.

Pan uči­tel dra­ma­tic­ké vý­cho­vy spo­leč­ně se svou tří­dou při­pra­vil pro ostat­ní ukáz­ku z Macha a Še­be­s­to­vé, což se všem ná­ram­ně lí­bi­lo, vo­la­li "bravo" a "vý­bor­ně" a tles­ka­li jako po­mi­nu­tí.

Poz­dě­ji ale, když měl začít ten velký hon na Jo­na­tá­na, místo Jo­na­tá­na se přihnal velký mrak a z něj se spus­til déšť, který děti za­hnal do cha­tek. Déšť se pře­hnal, ale na psí salón už bylo pozdě a tak si musí paní Kadrnož­ko­vá po­čkat na zítra, což ale vůbec nevadí, to se ro­zu­mí. Do zítra si ale musí po­čkat i děti, už je hodin jako na kos­te­le, jak by řekla paní uči­tel­ka, a tak se všich­ni uklá­da­jí do po­ste­lí a těší se na zí­t­řej­ší dob­ro­druž­ství. "Ale jistě, jak si račte přát..." za­zně­lo tá­bo­rem sa­me­to­vě, ale to už všich­ni spali.

Jede se na výlet a záchrana Jonatána

"Milé děti, dneska je zvlášt­ní den, pro­to­že po­je­de­me na výlet," ozná­mil dětem po roz­cvič­ce pan ře­di­tel a po­mr­ká­val očima, pro­to­že moc dobře věděl, že výlet je něco, na co se každé dítě vždyc­ky těší a taky že ano, všich­ni za­já­sa­li "hurá" a po sní­da­ni se vy­ra­zi­lo. Au­to­bus děti do­ve­zl do Štěd­ro­ní­na, kde je krás­ný kemp na břehu Or­lic­ké pře­hra­dy a to se ro­zu­mí, že se tam všem hned lí­bi­lo, ob­zvlášť když krás­ně sví­ti­lo slu­níč­ko.

"To je ale po­ho­da," ří­ka­li si všich­ni a pan ře­di­tel všem roz­dá­val po­chva­ly, jakou měl dobrou ná­la­du, a tak není divu, že když se ob­je­vi­la paní Kadrnož­ko­vá, že by po­tře­bo­va­la najít Jo­na­tá­na a zba­vit ho blech, každý začal kývat hla­vou, jako že ano a že to se do oběda stih­ne.

A taky že ano. A pak se šlo na oběd, paní ku­chař­ka ke kaž­dé­mu ta­lí­ři při­da­la úsměv a to se ro­zu­mí, že to pak hned jinak chut­ná, lec­kdo si šel i při­dat a říkal si: "To je pa­rá­da, když člo­vě­ku takhle vy­trá­ví na čer­stvém vzdu­chu, to je hned chuť k jídlu úplně ji­na­čí."

Po obědě děti vy­ra­zi­li pěšky na ne­da­leký zámek ;í­kov a to se ro­zu­mí, že ta­ko­vá pa­mát­ka je ná­ram­ně za­jí­ma­vá a tak se všich­ni roz­hlí­že­li, div si ne­u­krou­ti­li hlavy a když už toho vě­dě­li o Zví­ko­vě dost, byl čas jet zpát­ky do tá­bo­ra. Tam už če­ka­la paní Kadrnož­ko­vá, celá ne­šťast­ná: "Milé děti, jest­li­pak se vám po­da­ři­lo chy­tit Jo­na­tá­na?" a děti Jo­na­tá­na za­vo­la­ly a ten se ne­chal jako správ­ný ka­ma­rád chy­tit a od­vést do psího salónu, kde mu děti po­moh­ly od blech.

Za to do­sta­ly od pana ře­di­te­le skvě­lé hod­no­ce­ní a slib, že ti nej­lep­ší budou moct vy­slo­vit do kou­zel­né­ho slu­chát­ka od Macha a Še­bes­to­vé ně­ja­ké přání, což od­mě­ni­ly děti po­tles­kem a sa­mo­se­bou, že hned za­ča­ly vy­mýš­let, jaké přání by to mohlo být. Na to ale mají čas do zítra, pro­to­že při­šel čas jít spát. A než děti usnu­ly, mys­le­ly na to přání a taky na to, jak se po jeho vy­slo­ve­ní ozve: "Ale jistě, jak si račte přát..."

Pirátské dobrodružstí

"Tak se tady zase mějte," za­má­va­la Še­bes­to­vá a jako kouz­lem po roz­cvič­ce zase zmi­ze­la na Ma­le­di­vy, to se ro­zu­mí, že za Ma­chem do tepla, pro­to­že za samé jed­nič­ky si zkrát­ka oba za­slou­ží pěk­nou do­vo­le­nou a i když se ne­zlo­bi­la ani tro­chu, když ji kou­zel­né slu­chát­ko za­vo­la­lo na skok do tá­bo­ra, přece jen tep­líč­ko je tep­líč­ko a tak se roz­ply­nu­la jako pára a byla fuč. "No tohle," po­di­vil se pan škol­ník Huml a po­ví­dá: "Ještě kdyby bylo ně­ja­ké kouz­lo, které by na­kr­mi­lo naše škol­ní zví­řát­ko." Ta­ko­vý mamut se­že­re každý den pla­vu­ní a přes­li­ček, kolik sám váží, to ví přece každý a tak si do­ve­de­te před­sta­vit, kolik práce to dá panu škol­ní­ko­vi.

Dětem bylo škol­ní­ka líto a tak někdo po­ví­dá: "To by chtě­lo ně­ja­ké pe­ní­ze, žeano, za které bychom mohli kr­me­ní na­kou­pit," a všich­ni za­ča­li hned jeden přes dru­hé­ho po­kři­ko­vat: "Ale no jistě, to se ro­zu­mí, to by bylo prima." A pan škol­ník se za­mys­lel a řekl: "To by všech­no vy­ře­ši­lo, ale kde pe­ní­ze vzít a ne­krást, žeano, pro­to­že krást se nemá, o tom ne­mů­že být ani řeč." A pak do­stal nápad za mi­li­on, jak se říká a ten­to­krát to ale byl nápad za mi­li­on do­o­prav­dy.

"Co kdy­bychom po­žá­da­li slu­chát­ko a vy­da­li se mezi pi­rá­ty, pro­to­že pi­rá­ti mají spous­ty po­kla­dů a tak vše­li­jak a okrást ta­ko­vé­ho pi­rá­ta, to přece ani není krá­dež, to se ne­po­čí­tá a to by přece ne­va­di­lo." A z ra­dos­ti nad tím ná­pa­dem ote­vřel pro děti svou kan­týnu, ve které se dá po­ří­dit spous­ta bá­ječ­ných věcí a ve kte­ré se ne­pla­tí pe­něz­mi, ale tá­bo­ro­vou měnou, Jo­na­tá­ny, které na po­čest psího ka­ma­rá­da pan Huml pro děti tisk­ne a roz­dá­vá za od­mě­nu.

Po ná­ku­pech se děti vy­pra­vi­ly se na pi­rát­ské dob­ro­druž­ství, na je­ho kon­ci je če­kal zla­tý po­klad a do­kon­ce vi­dě­ly, jak se o něj po­pra­li oprav­do­ví pi­rá­ti, zlato ale zís­ka­ly děti a pan Huml byl spo­ko­je­ný, pro­to­že o ma­mu­ta bude po­sta­rá­no a má tak o sta­rost míň. Ale to už pan ře­di­tel zvo­lal: "Milé děti, zlato je pěkná věc, o tom nění po­chyb, ale pe­ní­ze nejsou všech­no, my se mu­sí­me pře­de­vším po­sta­rat o vaše vzdě­lá­ní a tak se pěkně ro­ze­jdě­te na své vo­li­tel­né před­mě­ty, ať ne­za­há­lí­te," a děti šly a dra­ma­tic­ká vý­cho­va pana uči­te­le Ta­de­á­še zase při­pra­vi­la krát­ké di­va­dlo, které všech­ny před spa­ním po­ba­vi­lo a po ta­ko­vém po­ve­dém ve­čer­níč­ku se šlo do po­ste­lí s ra­dos­tí, to se ro­zu­mí. Děti usí­na­ly a ne­tu­ši­ly, že v utr­že­ném slu­chát­ku le­ží­cím na po­lič­ce lehce za­praska­lo a pak slu­chát­ko řeklo sa­me­to­vým hla­sem: "Ale jistě, jak si račte přát..."

První přání.

Že utr­že­né slu­chát­ko sku­teč­ně do­ká­že spl­nit každé přání se děti mohly pře­svěd­čit hned ráno, pro­to­že za to, že Jo­na­tá­na zba­vi­ly blech, si od něj mohly něco přát. "Šmarjá Jozef," sprásk­la ruce paní ku­chař­ka, když ke sní­da­ni při­šel celý uči­tel­ský sbor v žen­ských ša­tech. A když se řekne celý, myslí se tím, celý, včet­ně pana ře­di­te­le, uči­te­lů a do­kon­ce i pana škol­ní­ka Humla. "Inu, co se dá dělat, paní ku­chař­ko, přání je přání a sliby se mají plnit," usmál se pan ře­di­tel v ša­tech jako po ba­bič­ce a paní ku­chař­ka se na­ko­nec taky za­smá­la, pro­to­že to byla od dětí jen ta­ko­vá malá letní lum­pár­na a za to by se na ně nikdo snad ani ne­mohl zlo­bit, to se ro­zu­mí.

Na roz­cvič­ku si z Ma­le­div za­sko­čil ten­to­krát Mach a kromě ve­se­lé ná­la­dy při­ve­zl dětem do­má­cí úkol, sa­mo­se­bou že nic slo­ži­té­ho, jen aby se na­u­či­ly po­ví­dat si beze slov, pro­to­že to se v cizí zemi ná­ram­ně hodí a až po­je­dou někdy na Ma­le­di­vy, budou moc rády, že to umí.

Mach zmi­zel zase za Še­bes­to­vou a od­ne­sl nej­spíš sebou i pěkné po­ča­sí, pro­to­že se za­táh­lo a spus­til se déšť, ale lidi nejsou z cukru, jak tref­ně po­zna­me­nal pan Huml, tedy pro dnešek paní Humlo­vá, a tro­chu té vody snese každý, "Aspoň se umy­je­te za ušima," po­zna­me­nal ještě.

Ne­pr­še­lo ale dlou­ho a žáci se mohli brzy vě­no­vat vo­li­tel­ným před­mě­tům, pan ře­di­tel měl dobrou ná­la­du a slí­bil, že večer uspo­řá­dá pro všech­ny ve­čí­rek se sou­tě­že­mi, pro­to­že ve zdra­vém těle zdra­vý duch a nejen uče­ním je živ člo­věk.

Než se s tím za­ča­lo, děti do­sta­ly mož­nost vy­slo­vit další přání a přáli si sa­mo­se­bou ti, kteří nej­víc po­moh­li zís­kat zlatý po­klad pi­rá­tů a tak se do slu­chát­ka řeklo:

"Pro­sím, nám se moc líbí ve­čer­ní­ček, který si pro nás při­pra­vu­jí třídy, které mají zrov­na vo­li­tel­ně dra­ma­tic­kou vý­cho­vu a tak nás na­padlo, že by nám ta­ko­vý ve­čer­ní­ček za­hrá­li naši uči­te­lé." a bylo skoro sly­šet, jak panu ře­di­te­li spadl kámen ze srdce, že si ne­pře­jí další den v žen­ských ša­tech.

A pak už ale začal sli­bo­va­ný ve­čí­rek a celý tábor fan­dil "Do toho! Do toho" a kři­čel "Hurá!" když se vy­hrá­lo a "Ne­va­dí!" když se na­o­pak pro­hrá­va­lo. Ale to už se setmě­lo, po­stup­ně všude za­vlá­dl klid a z cha­tek se za pár oka­mži­ků ozý­va­lo již jen spo­ko­je­né od­dycho­vá­ní. A slu­chát­ko spo­ko­je­ně od­dycho­va­lo také a tak ja­ko­by ze spán­ku špit­lo: "Ale jistě, jak si račte přát..."

Návštěva z vesmíru

„Buuu­diiii­čeeeek,“ zazně­lo tá­bo­rem a cha­tič­ky oži­ly svý­mi oby­va­te­li, děti se vy­trou­si­ly na roz­cvič­ku a to se ví, že pan škol­ník Huml ne­byl rád, že se schá­ze­jí moc po­ma­lu. „To nej­de, aby se nám to na roz­cvič­ku schá­ze­lo ja­ko švá­bi na­pi­vo, jak se ří­ká, ne­bo ja­ko sli­má­ci,“ roz­či­lo­val se, ale hned si vzpo­mněl na svůj zá­hon raj­čat a na to, že by měl s tě­mi sli­má­ky už po­řád­ně za­to­čit a tak za­čal roz­cvič­ku pěkně zby­stra, aby už mohl ty pre­ví­ty vy­há­zet.

Na do­po­led­ne, světe div se, vy­hlá­sil pan ře­di­tel ře­di­tel­ské volno: "Milé děti, je po­tře­ba také někdy od­po­čí­vat, to byste už měly vědět, žeano," a z ře­di­tel­ny se za oka­mžik už ozý­va­lo hla­si­té chrá­pá­ní. Ale ne každý to od­po­čí­vá­ní vy­dr­žel a tak se šlo do lesa, hrály se hry a tak dále, zkrát­ka byla legra­ce.

Od­po­led­ne vy­kouklo slu­níč­ko, usmá­lo se ze­ši­ro­ka a dí­va­lo se, jak se děti vrhly do vo­li­tel­ných před­mě­tů, a to se ro­zu­mí, že s chutí a ra­dos­tí, pro­to­že sedět a nudit se na tá­bo­ře, to by mu­se­ly být praš­tě­né pa­vla­čí. Na konci vy­u­čo­vá­ní před­ved­li žáci dra­ma­tic­ké vý­cho­vy di­va­dlo, všich­ni se smáli, až se za bři­cho po­pa­da­li, a paní ku­chař­ka kou­ka­la z okna a vy­kři­ko­va­la: "No ne, to jsem ještě ne­vi­dě­la," a tles­ka­la ruka­ma.

Večer pan škol­ník škrtl sir­kou a tá­bo­rem za­vo­něl ohýnek, a nejen ohýnek, sa­mo­se­bou, pro­to­že když hoří oheň, tak to musí za chví­li za­vo­nět i buřty a taky že ano, každý si opekl svou dob­ro­tu, a mast­né pusy se lesk­ly do tmy.

Už se setmě­lo, kdy se ne­da­le­ko ohniš­tě vy­no­ři­la po­div­ná by­tost: "Pomoc, pomoc, po­moz­te nám," vo­la­la, vy­pa­da­la troš­ku stra­ši­del­ně a celý uči­tel­ský sbor kři­čel: "Děti, ani hnout, co je to za sa­tra­ši­dlo?" a "Pro­bo­ha, to je pře­pa­de­ní!" ale pan ře­di­tel si všiml, že ja ta by­tost víc smut­ná než stra­ši­del­ná a tak po­ví­dá: "Ale no tak, ko­le­go­vé, ko­le­gy­ně, tahle by­tost nám chce něco říct, tak ji vy­slech­ně­me, pro­sím vás."

"Jme­nu­ju se Žla­ba­ba a po­tře­bo­va­la bych za­chrá­nit naši pla­ne­tu Ťap Ťap," řekla a vy­svět­li­la všem, jak by jí mohli po­mo­ci a to si umíte před­sta­vit, jak se do toho všich­ni vrhli a do půl­no­ci bylo ho­to­vo. Žla­ba­ba se vrá­ti­la do vesmí­ru a po­zemš­ťa­né se ulo­ži­li do po­ste­lí, hvězdy na nebi za­bli­ka­ly, v cha­tič­kách se zhas­lo a za pár oka­mži­ků se všech­no po­no­ři­lo do noč­ní­ho ticha. Ticha, které jen na kra­tič­ký oka­mžik pře­ru­šil sa­me­to­vý hlas: "Ale jistě, jak si račte přát..."

Koupání

"Milé děti," za­há­jil dneš­ní den pan ře­di­tel, "za­bal­te si plav­ky, vy­rá­ží­me na výlet do Stra­ko­nic." Strh­la se mela, pro­to­že kou­pa­lis­tě, to je zá­ži­tek nad zá­žit­ky a vy­pa­da­lo to na oprav­du krás­ný letní den, a tak se děti na­sní­da­ly, za­ba­li­ly si ba­tůž­ky, daly do něj ruč­ní­ky, to se ro­zu­mí, a ně­ja­ké ty pe­ní­ze, pro­to­že pan ře­di­tel vý­ji­meč­ně po­vo­lil zmrz­li­nu.

"Hurá!" za­zně­lo ze všech hrdel a jelo se! "Hlav­ně se na­maž­te opa­lo­va­cím kré­mem, vaše po­kož­ka si to za­slou­ží," vpla­la paní uči­tel­ka pří­ro­do­pi­su.

Na kou­pa­liš­ti bylo krás­ně a pan Huml si li­bo­val: "To je pa­rá­da, ta­ko­vé léto, to je nád­he­ra, to by se v době le­do­vé ne­sta­lo," a vy­hří­val se na slu­níč­ku stej­ně jako všich­ni ostat­ní.

Den utekl jako voda a bylo na­ča­se vrá­tit se do tá­bo­ra. Na­ve­čer se žáci ještě ro­ze­šli na vo­li­tel­né před­mě­ty, po­dí­va­li se na vý­sle­dek práce dra­ma­tic­ké vý­cho­vy a pan ře­di­tel za­tles­kal a po­ví­dá: "Žáci, dneš­ní den byl ná­roč­ný, jde se spát," a jak řekl , tak udě­lal. Nikdo ne­zů­stal po­za­du a ne­tr­va­lo dlou­ho a tá­bo­rem jako po­sled­ní zvuk za­šumě­lo jako noční vítr ve vět­vích: "Ale jistě, jak si račte přát..."

Pažoutova olympiáda

Svě­řit Ho­ráč­ko­vi roz­cvič­ku byla nej­spíš chyba, pro­to­že to ví přece každý, že Ho­rá­ček, ta známá firma, měl z tě­lo­cvi­ku na vy­svěd­če­ní čtyř­ku a to ne le­da­ja­kou, ale tu s od­ře­ný­ma ušima. A tak se Ho­ráč­ko­vi moc ne­da­ři­lo, ale nikdo se ne­zlo­bil, pro­to­že od Ho­ráč­ka se bez­tak nic lep­ší­ho ne­če­ka­lo a Ho­rá­ček byl rád, že má roz­cvič­ku za sebou a šel s Pa­žou­tem vy­mýš­let další lot­ro­vi­ny:

"Po­slou­chej, Pa­žou­te, tohle cvi­če­ní, to je straš­ná věc, to musíš uznat." A Pa­žout to uznal a hla­si­tě si odfr­kl na zna­me­ní, že moc dobře ví, o čem Ho­rá­ček mluví, pro­to­že on si na tě­lo­cvi­ku ne­ve­dl o nic lépe než Ho­rá­ček a jeho čtyř­ka na vy­svěd­če­ní měla možná uši od­ře­né ještě o tro­chu víc. "Hele, člo­vě­če, Pa­žou­te, to by chtě­lo něco spe­ci­ál­ní­ho. Třeba spor­to­vat v něčem, co nám jde." A Pa­žout se praš­til do čela: "Máš prav­du, to je nápad! Víš co, vy­mys­lí­me nové spor­tov­ní dis­ci­plí­ny, ve kte­rých vždyc­ky vy­hra­je­me, shráb­ne­me zlaté me­dai­le a bu­de­me bo­há­či."

A pro­to­že jim vždyc­ky šlo jenom zlo­be­ní, vy­mys­lel Pa­žout zá­po­le­ní v há­ze­ní hou­bou, tre­fo­vá­ní sva­či­ny do koše nebo třeba krá­dež tříd­ní knihy z ka­bi­ne­tu na čas a li­bo­val si, jak budou vždyc­ky první a Ho­rá­ček se už viděl na stup­ních ví­tězů, na krku měl hro­ma­du me­dai­lí a všich­ni mu tles­ka­li, včet­ně pana ře­di­te­le, který se všem okolo chlu­bil: "Vi­dí­te, to býval můj žák!" ale Pa­žout ho zas vrá­til no­ha­ma na zem, když po­ví­dá: "No jo, ale s kým bu­de­me sou­pe­řit?" a měl prav­du, pro­to­že bez sou­pe­ře není sport a tudíž ani zlato, to dá přece rozum. Ale pak je to na­padlo: "Uspo­řá­dá­me olym­pi­á­du a on se do ní ur­či­tě někdo při­hlá­sí." A taky že ano. Spor­to­viš­tě se za­pl­ni­lo dětmi, které si chtě­ly vy­zkou­šet všech­ny ty pra­po­div­né dis­ci­plí­ny a Ho­rá­ček s Pa­žou­tem ne­sta­či­li zírat, jak to dětem šlo a brzy bylo jasné, že žádné zlato nikdy ne­vy­hra­jí a že jim te­nhle nápad vůbec ne­vy­šel.

"Co se dá dělat, člo­vě­če, však není všem dnům konec," mávl rukou Ho­rá­ček a Pa­žout na všech­ny ví­tě­ze za­hro­zil pěstí, jako že si to s nimi jed­nou vy­ří­dí a potom šli dělat ty svoje lum­pár­ny někam jinam. Děti byly spor­tem tak roz­ra­dost­ně­né, že si mu­se­ly ještě na­ve­čer před spa­ním ještě za­tan­čit, aby se jim potom dobře usí­na­lo a taky že ano, sotva si lehly na pol­štář, spaly, jako když je do vody hodí.

Nikdo je do vody ne­há­zel, to se ro­zu­mí, to se zkrát­ka jen tak říká, ale přes­to měly pocit, že se houpou na vl­nách a nad hla­di­nou se nesl ten známý sa­me­to­vý hlas: "Ale jistě, jak si račte přát..."

Jede se do ZOO!

Že se jako zá­zra­kem před dětmi na roz­cvič­ce ob­je­vil slon, tedy spíše slůně, jak by po­zna­me­na­la paní uči­tel­ka bi­o­lo­gie, roz­hod­ně ne­by­la ná­ho­da, ale právě na­o­pak, bylo to pře­kva­pe­ní od pana ře­di­te­le, který po­žá­dal slu­chát­ko o ně­ja­ké pěkné cvi­če­ní se zví­řát­kem a po roz­cvič­ce pan ře­di­tel po­ví­dá: "Milé děti, dnes po­je­de­me do zo­o­lo­gic­ké za­hra­dy, abychom si na škol­ním vý­le­tě pro­hlou­bi­li zna­los­ti fauny."

V tom při­bě­hl pan škol­ník Huml a zda­le­ka kři­čel: "Nikam se ne­je­de, vá­že­ní! Je mi líto, ale zo­o­lo­gic­ká za­hra­da je dnes za­vře­ná," a krčil u toho bez­rad­ně ra­me­ny a to se ví, že byli všich­ni rázem smut­ní a pan ře­di­tel si mnul bradu a bru­čel si pod vousy: "No tohle, to jsem blá­zen, co bu­de­me dělat?"

a v tom se při­hlá­sil Ho­rá­ček a řekl něco, co by od Ho­ráč­ka nikdo ne­če­kal, pro­to­že co si bu­de­me po­ví­dat, Ho­rá­ček je známá firma: "Pro­sím, já mám nápad. Co kdy­bychom si zoo udě­la­li sami? To by přece mohla být legra­ce."

A celý uči­tel­ský sbor kýval hla­va­mi: "No ano, to by ur­či­tě byla legra­ce, že ano, to je dobrý nápad." A pan ře­di­tel se za­ra­do­val a hned řekl do slu­chát­ka: "Pro­sím vás, mohli bychom si udě­lat zo­o­lo­gic­ko uza­hra­du tady u nás v tá­bo­ře?" a světe div se, na­jed­nou bylo všude spous­ta zví­řat, exo­tic­kých i do­má­cích, všech­no to bu­če­lo, chroch­ta­lo, vr­če­lo a sy­če­lo a pan Huml se chy­tal za hlavu: "Kris­to­va noho, ta­ko­vý zvěři­nec, kdo to všech­no ukli­dí?" a jeden velký oran­žo­vý tygr, co zrov­na stál vedle něj, se ohlé­dl a panu škol­ní­ko­vi se zdálo, že se dívá tak nějak hla­do­vě a tak ještě dodal: "A kdo to všech­no na­kr­mí?"

Ale to se znovu při­hlá­sil Ho­rá­ček s dal­ším ná­pa­dem: "Pane škol­ník, co kdy­bychom je na­kr­mi­li my?" a Pa­žout se na Ho­ráč­ka po­dí­val a řekl: "Nebuď ťu­lu­lum, Ho­ráč­ku, kde bychom vzali pro tolik zví­řat žrádlo?" ale Ho­rá­ček se nedal a od­po­vě­děl: "Nech to na mě."

Po­šep­tal něco panu ře­di­te­li a všich­ni se na­jed­nou pro­mě­ni­li v ob­chod­ní­ky s kr­mi­vem, si­tu­a­ce byla za­chrá­ně­na a zví­řát­ka si mohla od­dech­nout, za­ča­la se ne­smír­ně ra­do­vat, vy­prá­vět ostat­ním vti­py, ra­dos­tí za­ča­la tan­čit a ten nejdi­vo­čej­ší z nich, pták Ka­ka­du, se cho­pil mi­k­ro­fo­nu a hla­si­tě do něj krá­kal zná­mé me­lo­die dlou­ho do noci. A aby toho ne­by­lo málo, do­spě­lí za­hrá­li di­va­dlo, jak si děti přály do kou­zel­né­ho slu­chát­ka.

Když se ke spán­ku ulo­ži­lo po­sled­ní zví­řát­ko a na­stal klid, ni­ko­ho už ne­vzbu­dil ten nám už dobře známý sa­me­to­vý hlas: "Ale jistě, jak si račte přát..."

Tajemná návštěva

"Ding, dong, dong, ding..." vzbu­di­lo děti zvlášt­ní klid­né cin­ká­ní a bylo to tak ne­ob­vyk­lé, že se rázem všich­ni ob­je­vi­li ve dve­řích svých cha­tek a s údi­vem na­klá­ně­li hlavy ze stra­ny na stra­nu: "No né, co tohle je?" a bě­že­li se po­dí­vat a do­slo­va zí­ra­li, pro­to­že slu­chát­ko při­vo­la­lo ša­man­ku, která jako roz­cvič­ku s dětmi při­ví­ta­la slun­ce. "To jsou po­hy­by, to si musím za­zna­me­nat, to za­řa­dí­me do osnov," říkal si pan ře­di­tel a pro­hnul se v zá­dech, což luplo tak hla­si­tě, až se z hla­di­ny ryb­ní­ka vy­le­ka­ně vznes­la vo­lav­ka.

"Na­mas­té," pozdra­vi­la ša­man­ka děti a děti sice ne­vě­dě­ly, co to zna­me­ná, ale že je to ně­ja­ký přá­tel­ský pozdrav, to by po­cho­pi­lo i na­pros­té ťu­lu­lum a tak způ­sob­ně od­po­vě­dě­ly: "Dobrý den," což ná­ram­ně po­tě­ši­lo celý uči­tel­ský sbor, pro­to­že sluš­ně pozdra­vit, to patří k zá­kla­dům sluš­né­ho vy­cho­vá­ní a sluš­né vy­cho­vá­ní žáků je vi­zit­kou kaž­dé­ho uči­te­le. Ša­man­ka se usmá­la a řekla: "Při­chá­zím na žá­dost Macha a Še­bes­to­vé, po­tře­bo­va­li by vaši pomoc."

A to se ro­zu­mí, že se všech­ny děti hned pus­ti­ly do pl­ně­ní úkolů, které bylo po­tře­ba spl­nit, aby po­moh­li svým ka­ma­rá­dům na Ma­le­di­vách z bryn­dy, a úkoly to ne­by­ly vůbec snad­né, ne­sta­či­ly jen rych­lé nohy a ši­kov­né ruce, ale také bys­trá hlava. Sa­mo­se­bou, že děti tohle všech­no měly a tak ne­tr­va­lo dlou­ho a ša­man­ka mohla říct: "Dě­ku­ji vám, milé děti, teď se mohu vrá­tit za Ma­chem a Še­bes­to­vou s po­mo­cí, kte­rou po­tře­bu­jí." a jak řekla, tak udě­la­la.

Večer se pro třídy opět ote­vře­ly dob­ro­vol­né před­mě­ty a na­po­sle­dy se za­hrá­lo di­va­dlo, což byl pro děti zá­ro­veň ve­čer­ní­ček, a proto pan ře­di­tel ozná­mil: "Tak, teď je nej­vyš­ší čas jít jak se říká na kutě, ne­bo­li do hajan, a já vám všem přeji slad­ké sny a dobrou noc." a děti sbo­rem od­po­vě­dě­ly k ra­dos­ti všech uči­te­lů stej­ně způ­sob­ně, jako když ráno sluš­ně pozdra­vi­ly ša­man­ku: "Dobrou noc." a všich­ni měli v tu chví­li zvlášt­ní pocit, jako by nad je­jich hla­va­mi za­zně­lo tak tiše, že si ne­by­li jistí, zda se to oprav­du stalo: "Ale jistě, jak si račte přát..."

Výlet na zámek

"Dnes se bu­de­me opět vě­no­vat prak­tic­ké­mu ze­mě­pi­su, milí žáci," ozná­mil pan ře­di­tel dětem a mezi dětmi to za­šumě­lo, pro­to­že když pan ře­di­tel zmí­nil prak­tic­ký ze­mě­pis, mys­lel tím vždyc­ky je­di­né, totiž že se po­je­de na ně­ja­ký výlet a to se ro­zu­mí sa­mo­se­bou. A taky že ano. "V Blat­né je krás­ný zámek, není to da­le­ko, tak se po­řád­ně obuj­te, jednu cestu pů­jde­me pěšky."

A děti se obuly a vy­ra­zi­lo se. "Tak, děti, ob­hléd­ně­te si toto krás­né ji­ho­čes­ké město pro­sla­ve­né pře­de­vším svými kapry a po­hád­kou Ší­le­ně smut­ná prin­cez­na," dala paní uči­tel­ka rych­lý vý­klad a děti si ob­hléd­li město i zámek a na zámku se do­kon­ce po­dí­va­li na vý­sta­vu lega.

Na­ko­nec si ob­hléd­li i ob­chůd­ky a utrá­ce­li po­sled­ní ko­ru­ny, které jim dali ro­di­če sebou a ří­ka­li si: "Ještě musím kou­pit něco ma­min­ce, to přece nejde, při­jet domů bez dá­reč­ku, to dá rozum." a "Ještě něco ta­tín­ko­vi, aby mu to ne­by­lo líto." a to se ro­zu­mí, že si ne­za­po­mně­li kou­pit i něco pro sebe a zpát­ky do tá­bo­ra to potom v au­to­buse jen še­ve­li­lo, neboť si všich­ni uka­zo­va­li, co kdo po­ří­dil.

K ve­če­ru se v tá­bo­ře ale oš­k­li­vě za­táh­lo a pan škol­ník hlá­sil: "Blíží se déšť, všich­ni scho­vat, za malý oka­mžik ote­ví­rá moje letní kino U Humla, všich­ni jste sr­deč­ně zváni, po­cho­pi­tel­ně zdar­ma." a ne­tr­va­lo dlou­ho a pěkně v suchu pod stře­chou se pro­mí­ta­la po­hád­ka a když pak skon­či­la a slun­ce už bylo dávno za ob­zo­rem, děti se ulo­ži­ly do po­ste­lí a po cha­tič­kách jako pla­mí­nek ze stře­chy na stře­chu pře­ska­ko­val tichý sa­me­to­vý hlas: "Ale jistě, jak si račte přát..."

Poslední den

"Aho­o­o­oj!" ozva­lo se na ran­ním ná­stu­pu a nebyl to nikdo jiný než Mach a Še­bes­to­vá, kteří se vrá­ti­li z do­vo­le­né a při­šli si pro své slu­chát­ko. "Dou­fá­me, že jste si s ním užili spous­tu zá­ba­vy," usmál se Mach a dě­ti hned za­ča­ly je­den přes dru­hé­ho vo­lat, že ano a že dě­ku­jí a Mach do­dal: "my si teď ale slu­chát­ko už mu­sí­me vzít, pro­to­že je nej­vyš­ší čas jet domů, nemám prav­du, to uznej­te?" a děti uzna­ly, že prav­du má a že by se domů jet mělo.

V tom při­bě­hl pan Huml a sotva po­pa­dal dech: "Vá­že­ní, slu­chát­ko zmi­ze­lo, šel jsem pro něj a je pryč!" a kou­lel u toho očima, jako že je to hrůza a že nemá tu­še­ní, co se teď bude dělat a pan ře­di­tel ho hned začal uklidňovat: "Ale pro­sím vás, pane Huml, to není konec světa, jak se říká, to se vy­šet­ří a žádný strach, my to slu­chát­ko na­jde­me, jen se uklid­ně­te." a pan Huml se oprav­du uklid­nil a pak už méně roz­tře­se­ným hla­sem po­prosil děti o pomoc: "Ne­bu­de­me přece volat po­li­ci, že ano, to by byl oprav­do­vý skan­dál, tohle mu­sí­me vy­šet­řit sami." a pan ře­di­tel sou­hla­sil: "To se ro­zu­mí, sa­mo­se­bou, špi­na­vé prádlo se má prát doma, jak se říká."

A tak na­sta­lo velké vy­šet­řo­vá­ní, děti pá­t­ra­ly a ně­kte­ré vy­pá­t­ra­ly pa­cha­te­le a když už bylo jasné, kdo slu­chát­ko vzal, udě­la­la se re­kon­struk­ce zlo­či­nu, pro­to­že od­ha­le­ní pa­cha­te­le bez re­kon­struk­ce, to snad ani nejde.

"Machu, člo­vě­če, kouk­ni, slu­chát­ko je na světě, to jsem ráda." od­dych­la si Še­bes­to­vá a Mach kýval hla­vou: "No to bylo jasné, Še­bes­to­vá, že se najde. Vždyť jsou tu samí ši­kov­ní ka­ma­rá­di a to jsme ani ne­mu­se­li pro­sit Jo­na­tá­na, aby slu­chát­ko vy­č­mu­chal." načež Jo­na­tán hla­si­tě štěkl na sou­hlas a podr­bal se nohou za uchem.

Ale to už při­šla chví­le se roz­lou­čit, pře­ci jen se po dvou tý­dnech už Mach s Šebe­sto­vou tě­šili do­mů a to se ro­zu­mí, že i dě­tem se už za­čí­na­lo stý­skat. Vši­chni byli šťast­ní, že to se slu­chát­kem do­bře do­pad­lo a tak mo­hli Mach s Še­bes­to­vou za­má­va­t na roz­lou­če­nou.

Ale dřív, než zmi­ze­li, řekli do slu­chát­ka ještě jedno přání: "Pro­sím, my bychom si přáli, aby se tu děti za rok zase sešly, šlo by to?" a ze slu­chát­ka se ozval nám už známý sa­me­to­vý hlas, který jasně a zře­tel­ně pro­ne­sl: "Další bá­ječ­ný tábor za rok? Ale jistě, jak si račte přát...!"